Přehled legend, kterým jsou věnovány jednotlivé pořady najdete zde.

První legendu tohoto týdne by možná úplně všichni hned po první písničce nepoznali. Ale když uvedu jen dvě data - poprvé vystoupil v rádiu v roce 1932 a zpíval až do své smrti v roce 1984, přičemž jeho popularita nikdy, na rozdíl od mnoha jeho kolegů, nezakolísala, a přidám pár názvů písní: "Slippin' Around," , "Two Glasses Joe," "Tomorrow Never Comes," "Drivin' Nails in My Coffin," "Rainbow at Midnight," "Let's Say Goodbye Like We Said Hello," nebo "Driftwood on the River." je jasné, že je to legenda s velkým L.

ERNEST TUBB.

Ernest Tubb bývá považován za zosobnění country. Byl mezi prvními honky-tonkovými interprety a jako první dosáhl i celoamerického věhlasu. Ostatně, jeho první nahrávka se jmenovala Pocta Jimmie Rodgersovi. Ernest Tubb byl nejmladší z 5 dětí, a pochází z Ellis County v Texasu. Jeho rodiče se ale v jeho raném věku rozvedli a bydleli každý jinde a tak Ernest trávil pubertu cestováním mezi otcem a matkou. Při cestování si nemohl nevšimnout různých muzikantů a nesetkat se s country. Zaujaly ho písničky Jimmieho Rodgerse a brzy začal hrát na kytaru. Když v roce 1933 Rodgers zemřel, rozhodl se Tubb, že bude jeho pokračovatelem. Vypravil se do San Antonia, kde působil jeden z jeho kytarových přátel a začal působit v jeho kapele. Brzy dostal místo sólového zpěváka a také prostor v ranní show místní rozhlasové stanice.

Od počátku se Ernest Stylizoval co nejblíže k výrazové podobě Jimmieho Rodgerse a připoutal po jeho smrti k sobě část jeho fanoušků a zejména fanynek. Dokonce se seznámil i s vdovou po Rodgersovi, ta jím byla unešena a doporučila jej firmě RCA k podepsání kontraktu. První dvě desky ale byly propadák a kontrakt tak neměl dlouhého trvání. To bylo v roce 1939, ale hned u druhé firmy zakotvil Tubb na dlouhých a rekordních 35 let - od roku 1940 do roku 1975 nahrával pro firmu Decca, která s ním nejprve podepsala smlouvu jen na rok. První nahrávkou byla píseň Blue Eyed Elaine, která se stala malým hitem.

Ve třicátých letech Ernest Tubb samozřejmě zpíval v malých místních barech a v rozhlasových stanicích, a nijak se nešetřil - náročné prostředí a jódlování se podepsalo na jeho hlasivkách. Shodou okolností na počátku let čtyřicátých, v době začátku nahrávání na desky, byl z důvodu onemocnění hlasivek nucen zanechat jódlování a přizpůsobit styl svého zpěvu svým hlasivkám. Tato změna se pak pro něj stala charakteristickou - možná naštěstí, kdo ví, jak dlouho by vydržel jen se stylem svého vzoru. Jeho hvězda ve čtyřicátých letech soustavně stoupala - první velký hit s více jak milionovou prodejností přišel v roce 1943 - Walking the floor over you a naplno mu otevřel cestu k filmu - úspěšný byl ale i předtím: hned z kraje čtyřicátých let se zpíváním ve filmu Fighting Buckeroos v r. 1941, i do Grand Ole Opry. Ve čtyřicátých letech se začal objevovat ve filmech a byl prvním, kdo hrál v Grand Ole Opry na elektrickou kytaru. V druhé polovině čtyřicátých let začal pravidelně vystupovat s doprovodnou skupinou Texas Troubadours, otevřel si svůj obchod s muzikou v Nashvillu a co se týče desek, v sérii hitů plynule přešel z let 40. do let 50., například:

"Have You Ever Been Lonely? (Have You Ever Been Blue)," "Let's Say Goodbye Like We Said Hello," "I'm Biting My Fingernails and Thinking of You" (spolu s Andrews Sisters), "Slipping Around," "Blue Christmas." , "I Love You Because" a "Throw Your Love My Way,"

Ernest Tubb byl nejen prvním, kdo hrál na elektrickou kytaru v Grand Ole Opry, ale i prvním country muzikantem, který vystoupil v Carnagie Hall, což bylo do té doby nemyslitelné, navíc s takovou, řekněme, konzervativní podobou country, jakou reprezentoval Tubb. V roce 1949 měl 13 hitů v countryové hitparádě, v následujícím roce jen o dva méně a jeho věhlas se šířil i mimo území USA. Ostatně - od roku 1944 neopustil horní patnáctku americké hitparády ani na okamžik a umístil tam 54 písní. Jeho prvním hitem č. 1 byla píseň Soldier´s last letter.

V padesátých letech hodně spolupracoval s interprety, kteří stáli na počátku své dráhy - například s Hankem Snowem či Hankem Williamsem. V roce 1955 natočil slavné Žluté růže z Texasu. Začátkem šedesátých let začala prodejnost jeho desek klesat, stále však vyprodával koncertní sály a jeho televizní show byla rovněž velmi populární. Natočil sérii nových verzí klasických countryových hitů a v roce 1964 i sérii písní s Lorettou Lynn. Další tři velké desky vydal do konce šedesátých let.

Konec šedesátých let a začátek sedmdesátých pak pro Ernesta Tubba znamenal, kromě umírněného koncertování a vyhřívání se na výsluní popularity i sbírání vavřínů za celoživotní práci. Byl v roce 1970 prvním autorem, uvedeným do autorské síně slávy v Nashvillu a předtím, v r. 1965 šestým interpretem v síni slávy zpěváků. Aktuálních hitů rapidně ubylo - v první polovině sedmdesátých let měl jen jedinou píseň v hitparádě, a to v roce 1973. Proto přechází k menší gramofonové firmě u které měl ještě jeden menší hit v roce 1979. V roce 1979 také vychází LP The Legend and Legacy, kde společně s Tubbem zpívají jeho písně hvězdy country: W. Nelson, M. Haggard, Ch.Atkins a další. To byla také poslední deska s Tubbovými písněmi, která se dostala do hitparády. Zdravotní problémy způsobily, že v roce 1982 silně omezil vystupování a byl ke slyšení jen výjimečně. I tak potřeboval v průběhu svého posledního turné lékařskou péči. V roce 1984 pak umírá.

HANK WILLIAMS

je považován za otce moderní country, ačkoliv opravdovou hvězdou byl jen krátce – kolem 25 let svého věku, a zemřel ve 29. Narodil se 17/9/1923 v Alabamě, první kytaru dostal od matky , když mu bylo 8 a první hudební zkušenosti sbíral od pouličních muzikantů ve městě. Tak získal výrazný sklon k blues. Když mu bylo 14, přestěhovali se do Montgomery, kde začal vystupovat s kapelou Drifting Cowboys a také účinkoval v místním rádiu. To bylo na přelomu 30tých a 40tých let. V roce 1943 se seznámil se svou manželkou Audrey Mae Sheppard, se kterou měl později syna, jemuž dal přezdívku Bocephus – a toho poznáme v druhém pokračování jako H.W.Jr.

V roce 1946 se přestěhoval do Nashvillu, kde poznal producenta Freda Rose a ten s ním natočil první dva singly – oba měly ihned úspěch a bylo jasné, že nový neokoukaný country bluesový styl zaujal. Hank podepisuje smlouvu s MGM a píseň Move it over byla jeho prvním singlem v horní pětce hitparády. Na konci 40tých let se pak s hity doslova roztrhl pytel. Jen namátkou: "Lovesick Blues," "Wedding Bells," "Mind Your Own Business," "You're Gonna Change (Or I'm Gonna Leave)," a "My Bucket's Got a Hole in It"; "Long Gone Lonesome Blues," "Why Don't You Love Me," nebo "Moanin' the Blues", "I Just Don't Like This Kind of Livin'," "My Son Calls Another Man Daddy," "They'll Never Take Her Love From Me," "Why Should We Try," nebo "Nobody's Lonesome for Me."

Sláva má ovšem i svou odvrácenou stránku, plynoucí z nadbytku peněz a v případě HW doslova typickou – nejprve alkohol a později i drogy. Rozchází se v roce 1952 se svou manželkou, a žení se s devatenáctiletou Billy Jean Jones Eshlimarovou – bohužel už jen na krátkou dobu. V létě 1952 je propuštěn z Grand Ole Opry s možností návratu, přestane-li pít. Na podzim je hospitalizován se srdečními potížemi a umírá na nový rok 1953 na zadním sedadle svého Cadillacu při cestě na koncert zřejmě na kombinaci léků, drogy a alkoholu. Jeho smrt zjistil nikoliv jeho řidič, ale policista, který auto kontroloval.

FERLIN HUSKY

Poslední dnešní interpret měl tři oddělené kariéry - jednak jako pop-countryový zpěvák - a tak jej známe i my, to si říkal Ferlín Husky, pak ale také vystupoval jako honkytonkový zpěvák Terry Preston a hudební komik Simon Crum.

Ferlin Husky se narodil v Missouri, samozřejmě že od dětství slýchal kolem sebe hudbu a v útlém věku začal i hrát na kytaru, během II.sv.války sloužil u námořnictva a po válce začal dělat diskžokeje nejprve v rodném Missouri, pak se přestěhoval do Bakersfieldu a tam se na počátku padesátých let začíná jeho kariéra countryového zpěváka. Zpočátku ale neměl úspěch, ten se dostavil až v duetu s Jean Sheppard, s písní Dear John letter . Pak následovala série úspěšných variací na tento hit, ale jako sólista pořád nic. Jeho velké hity Gone a Wings of dove přišly až na konci let padesátých. A pak zase nebyl schopen tento úspěch zopakovat až do poloviny let šedeátých. Možná i proto, že své síly dělil i mezi své další dvě umělecké tváře. I tak si ale vytvořil image countryové stálice,sice nevítězící na hitparádách ale zpívající poctivou country a jakkoliv opustil hitparády, na scéně GOO se objevoval ještě po celá sedmdesátá, osmdesátá i dveadesátá léta